neděle 1. dubna 2018

RECENZE: Evanescence & Orchestra: Synthesis

Když se řekne Evanescence, téměř každému se ihned vybaví frontmanka kapely, její uhrančivý hlas a temné rockové písně, které byly zjevně dost temné na to, aby byla kapela „ocejchována“ jako „gothic rock“. Inu, což o to – Amy Lee má pořád uhrančivý hlas, písně kapely jsou nadále tklivé a temné a i to označení „gothic rock“ se tak nějak vžilo. Málo koho z těch lidí, kteří dění kolem kapely moc nesledují, by ale asi napadlo, že se kapela jednoho dne rozhodne trochu experimentovat s jinými žánry. Přesně k tomu ale došlo v roce 2017, kdy bylo vydáno album Synthesis, na němž byly kromě dvou novinek vybrané staré skladby kapely nahrány v podání orchestru (ačkoliv pochopitelně nešlo o čistě orchestrální verzi, jak by z předchozí věty mohlo vyplynout). Tak se stalo, že kapela s novým počinem vyrazila na turné a zastavila se i 17. března i v beznadějně vyprodaném pražském Kongresovém centru.

Roli předskokana v tomto případě převzal přímo orchestr, který odehrál mimo jiné například Mozartovy skladby Eine kleine nachtmusik a Lacrimosa, která jakoby předznamenala to, že zazní ještě jednou společně s kapelou Evanescence, jež ji po svém zpracovala v písni Lacrymosa (pozn.: to tvrdé „y“ tam opravdu patří), Beethovenova Měsíční sonáta nebo Sally’s Song, což je píseň, jíž složil Danny Elfman k filmu Nightmare Before Christmas a kterou kdysi nazpívala i frontmanka kapely.
Orchestru složenému z profesionálních hudebníků samozřejmě není co vytknout a i jejich vlastní vystoupení mohlo trvat déle, aniž by to nudilo. Ostatně nenudili se zjevně ani jiní diváci, z nichž někteří začali nadšeně aplaudovat a výskat již v úvodu první zahrané skladby Eine kleine nachtmusik a pak tleskali opakovaně jak po skončení každé skladby, tak v jejím úvodu. Tady je jen vhodné dodat, že se takto reagovat během koncertu orchestru nesluší, což ovšem lidé, kteří na koncerty vážné hudby nechodí, ve většině případů netuší. Budiž jim tedy menší faux pas odpuštěno.
Menší zvláštností je, že zatímco koncert, který s kapelou hraje, se vždy mění (takže orchestr pochází vždy z té země, v níž kapela zrovna hraje), dirigentka cestuje s kapelou. O to větší jim – orchestru, dirigentce a vlastně i kapele – patří uznání za to, že se navzdory nedostatku času dokázali tak skvěle sehrát.

Po představení orchestr zmizel z pódia a vrátil se později i se skupinou, s níž odehrál všechny skladby z nového alba Syntheis. Z celé kapely se, jak tomu už tak bývá, přidala jako poslední právě frontmanka Amy Lee, jež byla přivítána bouřlivým aplausem, jen co se objevila.
Kapela v tomto případě byla de facto „jen“ součástí orchestru. To může být hodnoceno pozitivně s tím, že po hudební stránce byly písně na albu Synthesis velmi vkusně předělány tak, že nedošlo k žádnému soupeření mezi kapelou a orchestrem a skladby nepůsobily přeplácaně ani zbytečně vyhroceně, což se pochopitelně stejně projevilo i během koncertu. Zároveň lze však s povzdechem podotknout, že kapela (snad až na pár momentů ve skladbě End Of The Dream) nijak nevynikala, takže celé představení působilo spíše jako „Amy Lee a orchestr“. Proto jejich výkon nelze hodnotit jinak než současně s výkonem orchestru, což je ovšem z principu věci pochopitelné. Nakonec je přece daleko lepší, když jsou všichni hudebníci tak dobře sehraní, že působí jako jeden celek, než kdyby jedno z těch hudebních těles bylo výrazně horší a vynikalo svojí vlastní neschopností.
O to výraznější postavení měl v tomto případě pěvecký výkon frontmanky kapely Amy Lee. Pravdou sice je, že občas jí dělaly některé vyšší tóny menší problémy (ne, že by je přímo nezvládla – spíš se musela jen zjevně o něco víc snažit, než u jiných skladeb), ale k tomu došlo skutečně jen výjimečně. Ve srovnání například s loňským koncertem Evanescence na festivalu Rock For People, kde si často stěží vystačila s dechem, byl její letošní projev o několik tříd výše. Ačkoliv je Synthesis pouze jednorázový projekt, bylo zřejmé, že společně s orchestrem její hlas ještě víc vynikl, což značnou měrou přispělo k tomu, že se koncert stal skutečně nezapomenutelným zážitkem.
Dalším aspektem koncertu bylo osvětlení scény, které bylo naprosto fascinující a skvěle zapadalo k atmosféře koncertu, jež tímto byla ještě znásobena. Jen občas byla světla příliš ostrá, takže publiku pohodlně usazenému v prostorných sedačkách, nepříjemně drásala oči, což je škoda, protože v takových případech nebylo možné sledovat dění na pódiu.
Pokud jde o setlist, byly odehrány, jak bylo uvedeno již dříve, skladby z alba Synthesis a pár dalších, jež se na albu neobjevily (např. Secret Door). Na setlistu samozřejmě nechyběly ani hity jako Bring Me To Life, Lithium nebo My Immortal, které patřily i během samotného koncertu k těm zcela nejpůsobivějším. Zřejmě zcela nejpůsobivější byla ale překvapivě méně známá skladba End Of The Dream (zmíněná již výše) z alba Evanescence, kde orchestr ještě akcentoval atmosféru a hudební nápaditost instrumentace původního pojetí skladby, v němž velice zajímavý refrén nevynikl tak, jak vynikl právě ve zpracování na albu Synthesis. O to lepší pak bylo živé provedení skladby, kde byl snad i díky skvělé akustice Kongresového centra výraznější. Je snad jen škoda, že jako přídavky nezazněly některé další slavné písně, jež se neobjevily na albu Synthesis (například Going Under nebo Sweet Sacrifice), pouze v podání kapely (tedy bez orchestru) jako sladká tečka na závěr. Je však otázkou, zda by to vzhledem k akustice a vybavení Kongresového centra bylo vůbec vhodné či dokonce možné.

Celý koncert nelze hodnotit jinak než pozitivně – nejen, že čeští fanoušci kapely mohli opět po roce vidět tuto rockovou legendu, ale také měli příležitost slyšet naživo její písně v naprosto jiném podání, což se už podle toho, co řekla Amy Lee, nebude již víckrát opakovat. Nemluvě o tom, že výkony všech, co se objevili na pódiu, byly naprosto výborné. Byl to zkrátka koncert, na který se nezapomíná.
Reakce:

0 komentářů:

Okomentovat