pondělí 16. května 2016

Mé dojmy z letošní Eurovize – má vůbec smysl se jí účastnit?


Hudební soutěž Eurovize (Eurovision Song Contest), která se koná každý rok, jsem si tentokrát nemohla nechat ujít, i když by mě za normálních okolností nemohla zajímat méně. V první řadě proto, že je zázrak narazit v této soutěži na kvalitní počin i po hudební a technické stránce dobré představení, ale jde spíš o nákladnou podívanou, kde se většinou setkává spíš kýč s generickým popem (hlavně s tím) a nevkusem.
Tentokrát jsem byla ovšem zvědavá už jen kvůli tomu, že jsme letos vybrali jakou svou reprezentantku zpěvačku Gabrielu Gunčíkovou, která je jako jedna z mála českých hudebníků známá i v zahraničí a navíc (a to hlavně) velmi nadaná. Do finále sice postoupila, což byl náš obrovský úspěch, ale dál se už nedostala – skončila předposlední před Německem, které se do finále dostalo díky tomu, že patří mezi tzv. „Silnou pětku“.

 Zdroj obrázku: newsweek.com

Z celé soutěže jsem sledovala pouze první semifinále, kterého se účastnila i Gabriela Gunčíková, a finále, kam se jako první osoba reprezentující Českou republiku Gabriela dostala – sledovat i druhé semifinále mi přišlo zbytečné, protože mě upřímně zaskočilo už to, že jsem vůbec přežila to první při množství nicneříkajících nekvalitních popových písní a mizerných představení.
Vzhledem k tomu, že na druhé semifinále jsem se nepřemohla, můžu říct jen to, že v prvním byli mými favority Gabriela (nejen proto, že soutěžila za nás, ale proto, že byla vážně vynikající), poměrně solidní kapela Minus One (hlavně svým žánrem, protože na Eurovizi se většinou objevuje pop), zajímavý soutěžící Estonska a nakonec jsem uznala, že ani soutěžící, se kterým vyrukovalo Nizozemí, nebyl špatný. Sice ani v jednom případě nešlo o skladby, k nimž bych si našla cestu, ale ze všech těch soutěžících prvního semifinále byli tito čtyři asi nejzajímavější. Z nich nepostoupil jen soutěžící Estonska, který na rozdíl od zkoušek nepředvedl zrovna dobrý výkon, i když i tak si postup zasloužil více než většina jiných soutěžících, takže jsem i tak byla zklamaná a poměrně překvapená zároveň.
Bylo velmi překvapivé, že se dál dostala například reprezentantka Ázerbájdžánu, která zpívala natolik falešně, že její zpěv musel být místy ztlumen tak, aby byli lépe slyšet doprovodní vokalisté než ona, což doháněla pyrotechnickými efekty. Stejně mizerná jako její výkon byla i samotná píseň. Něco tak příšerného jsem dlouho neslyšela.
Podobně mě paradoxně příjemně překvapil postup Gabriely, která sice předvedla neskutečný výkon, který doprovázela velmi vkusně vytvořená scéna a grafika, ale na druhou stranu se zúčastnila s baladou bez jakékoliv eskalace nebo zajímavého motivu, což byl problém už minule. Tehdy totiž soutěžila Marta Jandová s Noidem a také měli baladu se soundtrackovým nádechem a stejně jako u nich jsem se i v případě Gabriely marně těšila na to, že by se alespoň na konci ozvaly elektrické kytary, které by tu skladbu pozvedly, pomohly jí eskalovat a doplnily pěvecký přednes, čehož jsem se nedočkala.
Naopak mě poměrně zaskočilo, že se nedostala dál ani reprezentantka Islandu – šlo sice o naprosto nezajímavý europop a výkon nebyl zrovna oslnivý, ale na výkon se zrovna v Eurovizi paradoxně moc nehledí a to, co je pro mě nezajímavý europop, je pro většinu fanoušků soutěže přesně to pravé. Navíc podle toho, co jsem viděla na fórech, si ji opravdu mnoho lidí oblíbilo. Ovšem za to, že neprošla dál, se nezlobím tak, jako mě mrzí Estonsko a štve postup Ázerbájdžánu.

Jak už jsem zmínila v úvodu, Gabriela skončila předposlední. Ž výsledek nebude moc dobrý, jsem tušila a bylo to tak i podle bookmakerů, ovšem předposlední příčka skutečně zamrzela a to nehledě na to, jak nízkou kvalitu hudba na ESC obvykle mívá, a jak malou váhu této soutěži přikládám. Zklamání čišelo spíš z toho, že dokonce i mizerný Ázerbájdžán se umístil lépe, stejně jako třeba nudné Rakousko, nezajímavá Belgie či Chorvatsko, jehož reprezentantka předvedla příšerný výkon (i když té mi na rozdíl od „zpěvačky“ Ázerbájdžánu bylo líto).
Nicméně vyhrála Ukrajina s poměrně kontroverzní písní. A tady bych se ráda trochu zastavila – jsem ráda, že vyhrála právě Ukrajina, neboť nešlo o nezáživný europop a celkově byla jimi zvolená píseň stejně jako zpěv jejich reprezentantky velmi zajímavá, ale opět se ukázalo, do jaké míry jde v Eurovizi o hudbu, a jak vrtkavá může být štěstěna, protože vítězství Ukrajiny bylo pro většinu diváků a příznivců Eurovize skutečně poněkud nečekané. Osobně jsem však viděla Jamalu jako jednu z favoritů (potažmo favoritek) na vítězství a to právě proto, že přišla s něčím nečekaně novým, emotivním a hlavně politicky laděným (což sice být nemělo, ale v tomto případě bylo naznáno, že nejde o politiku, nýbrž o fakta) , takže vzhledem k okolnostem alespoň pro mě výhra Ukrajiny tak překvapivá nebyla.
Úplně nejzajímavější byly volby diváků, neboť zatímco my jsme dostali nulu (tedy nejméně ze všech), nejvíce dostalo Rusko, Ukrajina a jako třetí Polsko. Sice se novým systémem voleb mělo předejít „blokovému dávání hlasů“ (kdy pro sebe volí navzájem lidé ze stejných oblastí – například baltské státy), ale znevýhodnění určitých národů na úkor druhých tím zcela eliminováno nebylo. Navíc se ukazuje, že shodou náhod dostaly od diváků nejvíce hlasů ty země, které mají nejvíce obyvatel, a z nichž také nejvíce obyvatel emigrovalo (pro vlastní stát posílat hlasy nelze, ale tři výše uvedené státy mají mimo jiné také největší diaspory v jiných zemích Evropy). Samozřejmě může někdo použít argument, že v takovém případě by jedna z těchto tří zemí měla potenciál vyhrávat každý rok, ale k tomu je potřeba zahrnout i další okolnosti, jako byla například anexe Krymu a vztahy Ukrajiny a Ruska (což se silně dotýká i Poláků). V případě odborných porot, které k nám byly štědřejší, zas hrozí upřednostňování či záměrná ignorace z politických a geopolitických důvodů, což je něco, co prostý smrtelník včetně hudebníků, týmů, odborných porotců, novinářů, kritiků atd. prostě neovlivní.
S nadsázkou by se tedy dalo říci, že nejjednodušší cesta k vítězství na Eurovizi vypadá následovně: a) Nech se napadnout jinou zemí (tou mezi ostatními nepopulární – pokud možno Ruskem); b) Postarej se o to, aby byla tvá země v takovém stavu, že z ní emigruje mnoho lidí; c) Buď Ukrajina; d) Všechny výše uvedené možnosti.

Vyvstává tedy otázka, jestli má smysl Eurovize se účastnit. Poslali jsme patrně nejlepší zpěvačku, kterou naše nonartificiální hudba nabízí, ale neuspěli jsme a upřímně mě děsí představa, že by nás příště měla jít reprezentovat například L. Vondráčková, protože s ní bychom si objektivně koledovali o podobnou ostudu jako s T. Kerndlovou (ano, pamatuji si na to moc dobře a vkládat to sem nehodlám, protože Ázerbájdžán jako příklad vystoupení nulové kvality bohatě stačil). Navíc se zdá, že ať pošleme jakkoliv dobrého zpěváka s jakkoliv dobrou písní (uznávám, že skladba „I Stand“ měla svá slabá místa a problém byl i v tom, že šlo opět o baladu, kterou tentokrát napsali švédští autoři, což se ovšem divákům ESC už zajedlo), který bude mít jakkoliv dobrou pódiovou prezentaci, nesetkáme se s výraznějším úspěchem.
Hlavně ale jde spíš o nákladnou estrádu, jejímž prostřednictvím se mají lidé prostě a jednoduše pobavit a předat poselství, jehož ideologické jádro je zrovna „v kurzu“. Soutěžící mají sice potenciál najít si příznivce, ale to, že člověk vyhraje, prohraje, postoupí, či nepostoupí dál, neurčuje kvalitu ani počet příznivců. Ukazuje jen to, pro koho hlasovalo z jakéhokoliv důvodu víc lidí. Pamatováni budou jen ti nejvýjimečnější – například ABBA, Ruslana, Lordi, A. Rybak a Conchita Wurst.
Ostatně, domnívám se, že si Gunčíková našla napříč zeměmi mnoho nových fanoušků, poznala nové zajímavé lidi a načerpala nové zkušenosti, což je na celé její účasti velmi podstatné a snad i to nejpodstatnější. Na druhou stranu si nedokážu představit, že by zrovna píseň „1944“ trhala hitparády, protože pro rádia a jejich běžné posluchače je příliš složitá a neuchopitelná, pro někoho možná až podivná či neposlouchatelná. Navíc se dotýká složitého závažného tématu a diváci Eurovize jsou většinou přesně ti lidé, kteří se chtějí spíš bavit, což je také důvod, proč většina písní v soutěži zní téměř identicky – je to to, co většina lidí, kteří ESC sledují, vyhledává, takže ty písně i přes veškerou podobnost zvládnou nejen rozlišovat, ale hlavně vstřebat (o mně se to říci nedá a z toho důvodu jsem ani nesledovala druhé semifinále).
Gabriela měla navíc ještě jedno štěstí, které jí snad pomohlo více než teoretické vítězství, protože její píseň si velmi oblíbila švédská zpěvačka Anette Olzon – jedna ze dvou bývalých zpěvaček finské metalové kapely Nightwish. Kromě toho, že jí věnovala článek na blogu, nahrála i cover verzi, kterou sdílela i na své stránce na facebooku, kde ji mohli slyšet další fanoušci daného žánru a tedy žánru, kterému se sama Gabriela věnuje. Navíc k tomu Anette Olzon připsala i pár potěšujících vět – právě „I Stand“ jí vrátila chuť zpívat, Gabriele držela palce a přála si, aby vyhrála, protože pro ni byla jasnou vítězkou.

Trefit se do vkusu diváků i porotců Eurovize je zkrátka jako ruská ruleta – chce to i notnou dávku štěstí. Ostatně to, co mělo úspěch jeden rok, může být v příštím roce naprostým propadákem či naopak – jeden rok může například vyhrát něco silně alternativního, zatímco další rok by mohly podobné písně zcela propadnout; mohl by vyhrát typický europop, zatímco ten další rok by mohl vyhrát počin metalové kapely, která byla považována spíše za outsidera soutěže.
Otázkou tedy je, jestli má vůbec smysl toto divadlo podstupovat a vystavovat tlaku tolik lidí (soutěžící, doprovodný tým atd.) jen proto, abychom také byli součástí soutěže, které se povětšinou účastní interpreti s písněmi, jejichž kvalita je obvykle stejně nízká jako jejich výkony a to i přesto, že my sami se s úspěchem pravděpodobně jen tak nesetkáme nehledě na kvalitu písně a provedení, protože jsou věci, na kterých v ESC záleží víc než na hudbě. A má to smysl, když u lidí v této zemi ESC stejně není brána příliš vážně, sledovanost není valná (uznávám ale, že tento rok jsem na zmínky o ESC narážela i na českých FB skupinách zaměřených na rock a metal, což je celkem překvapivá novinka) a náklady jsou tak velké, že se účast dost možná ani nevyplatí? Byla bych ráda, kdybychom mohli předvést, že také něco umíme, ale ukazuje se, že ani na tom vlastně evidentně nesejde a záleží spíš na jiných okolnostech než na kvalitě, což se letos potvrdilo… 

Stručně: Má smysl účastnit se soutěže, kde se objevují spíše vzájemně téměř identické písně obvykle nepříliš vysoké kvality, což platí i pro většinu výkonů soutěžících, když ani nejde o soutěž, která by určovala nové trendy v hudbě, protože je naopak vstřebává jako houba? Soutěž, kde nezáleží ani tak na hudbě a její kvalitě, jako spíš na okolnostech, vzájemných vztazích mezi zúčastněnými zeměmi a aktuální (někdy i neaktuální) politické situaci? Část mě doufá, že ano, protože jde stále o významnou hudební událost, při níž se člověk pobaví/zabaví/ukrátí si dlouhou chvíli (nehledě na její nevalnou kvalitu a malý kulturní přínos), ale ta druhá část pochybuje o tom, že by to vůbec mělo smysl, když už teď ani není jasné, koho bychom měli s čím poslat a co bychom měli udělat, abychom uspěli. A záleží tu opravdu vůbec ještě aspoň trochu na hudbě, nebo je zde podstatnější nevkus příležitostně nahrazený politikou?
Nejlepší skladbou, která během vysílání Eurovize zazněla, bylo stejně Preludium k Te Deum od Marc-Antoine Charpentiera.

A trochu humoru na závěr:
Říkám si, že by nebylo špatné, pokud by se něco takového skutečně stalo...

EDIT (17. 5.): Nakonec se zdá, že podstatný problém byl v pořadí, v němž jsme vystupovali (jako druzí), protože diváci si "I Stand" díky tomu prostě nezapamatovali.

Reakce:

0 komentářů:

Okomentovat